Dnešní česká pravice

ODS byla založena Václavem Klausem jako jeho servisní organizace k vytunelování národního majetku (toho, co tady v r. 89 po Baťovi a Benešovi ještě zbylo, jak říkával Josef Lux). Když pak privatizace skončila, transformovala se v organizaci zaměřenou na korupci a klientismus, sloužící k obohacování jednak partaje, jednak jejích předních mužů. (Zemanova sociální demokracie se to od ní za opoziční smlouvy rychle naučila.)

Po debaklu Nečasovy vlády, to, věřím, v ODS definitivně skončilo. Takže se pro leckoho stává opět stranou volitelnou. Co mi však na ní stále moc vadí, je její protievropská rétorika. Zahradil, Fiala i další, jinak snad rozumní odésáci, hovoří o „reformě Unie“, ale mají na mysli její postupnou demontáž. Uvědomuje si vůbec někdo z nich, jaká by to byla v dnešním globalizovaném světě pro všechny evropské státy, ale především ty menší, pohroma? Musel jsem se smát volebním plakátům před krajským a senátním kláním, když na nich pan profesor Fiala psal: „zjednodušme to, patříme na Západ“ a bohužel opomenul dodat „ale pokud možno dále od Bruselu a tedy blíže Moskvě a Pekingu“.

TOP 09 se vyšvihla znenadání poté, co se Kalousek se svými kumpány odloupl od KDU-ČSL, když ji předtím po Luxově smrti několik let poškozoval nesmyslným šavlováním se s Cyrilem Svobodou a posléze s Jiřím Čunkem. Od počátku na ní byl sympatický především její proevropský postoj. Za volební úspěch ve svých prvních sněmovních volbách však vděčila nikoliv svému otci Kalouskovi, ale knížeti v čele a sloganu „s podporou starostů“. Volič se tehdy domníval, že ji podporují všichni starostové. Málokdo tušil, že STAN je politický subjekt zahrnující jen některé starosty a nezávislé.

V Nečasově vládě se ale topkaři moc nevytáhli. Kalouskova penzijní reforma v době ekonomické krize vyváděla veřejné prostředky do soukromých rukou a byla výhodná jen pro ty bohatší, kteří se mohou na stáří zabezpečit úplně jinými nástroji. Takže propad příštích důchodců do bídy nijak neřešila. Kalouskovo neustálé strašení řeckým scénářem podlomilo domácí poptávku a tak jsme se v době krize dostali na chvost hospodářské výkonnosti mezi srovnatelnými postkomunistickými státy. Zdá se, že nyní, když kníže se z biologických příčin vzdaluje a STAN opustil palubu, již má TOPka, jakožto strana pro bohaté, malou šanci zopakovat někdejší úspěch kdykoliv v budoucnu.

Takže se nám objevil skutečně mocný lídr pravice v podobě multimiliardářova funclubu ANO. Nemá vlastně žádný program, což se ukazuje jako přednost, protože kdekdo uvěří, že to ANO vždy zařídí přece dobře, aby bylo líp. Absence standardního volebního programu mu umožňuje rychle měnit názory na kdeco a tak lákat důvěřivé voliče ze všech stran. Pan multimiliardář také má média, která mu automaticky zajišťují propagaci. Má tedy šanci být v příštích volbách prvním na pásce.

Trochu se toho hrozím. Nestojím o to, aby po éře krupce a klientilismu nastala v naší politice éra berlusconizace a oligarchizace politické scény. Nechceme přece následovat typické oligarchistické státy jako jsou Ukrajina nebo Rusko!! Nicméně se zdá, že český volič je do té míry důvěřivý, že ani Čapí hnízdo, ani informace, jak pan Babiš „optimalizoval“ své daně, aby na úkor státu vydělal další miliardy, ani to, jak nyní obešel Zákon o střetu zájmů, jej zatím  neznechutilo.

Zbývá mi jediný sympatický subjekt napravo od středu, a to KDU-ČSL. Její předností je, že není pravicí extrémní, ani jen stranou pro bohaté, ale odjakživa konzervativní stranou s výrazným sociálním aspektem. Tak se to sluší a patří na standardní moderní evropskou křesťanskou demokracii. Je jednoznačně proevropská. Nezbytnou reformu Unie nechápe jako její demontáž, ale naopak posílení integrace tak, aby pro všechny Evropany bylo jednotné řešení všech jejich důležitých problémů při zachování principů subsidiarity v otázkách regionálního významu.

Žijeme v době ohrožení. Čelíme islámskému terorismu, a ten není jedinou bezpečnostní hrozbou. Ubránit se dokážeme jen společně.

Vzdor zatím nevelké váze ve sněmovně dokázala KDU-ČSL ve vládě, kam se nijak necpala, ale jaksi do ní byla povolební aritmetikou katapultována, prosadit většinu svých dobrých programových cílů. Dokonce se dokázala postavit šílené snaze pana prezidenta a jeho blízkých o nastolení vazalského vztahu k rudému obru na východě, když ministr Herman za přítomnosti dalších lidovců (i jiných osob) se oficiálně sešel s dalajlámou. S mužem, který hlásá jen mír a dobro a dávno již opustil snahu o odtržení své vlasti Tibetu, takže žádnou územní celistvost onoho obra neohrožuje. Nejde o to, nemít s Čínou dobré, hlavně dobré ekonomické vztahy. Všechno ale má své meze. Snad nám nebude „strategický partner“ diktovat, s kým smíme a s kým nesmíme mluvit.

Konstatuji tedy, že mladé Bělobrádkovo vedení partaje z ní činí dnes nejrozumnější a nejnadějnější nesocialistický politický subjekt.

Pokud se zdaří spolupráce se STAN, mohla by Klidná síla sehrát po příštích volbách historicky významnou roli v naší vlasti.