Největší problém nastává právě při zmiňovaných zápisech. Bohužel, přes všechnu snahu o rozšiřování kapacit škol a školek, se nedaří přijmout všechny zájemce na školy, které si vybrali. Praha 6  se snaží situaci řešit m.j. výstavbou či přístavbou nových mateřských škol a zejména školy Kocínka. O to více zaráží fakt, že veškeré snahy dokáží úspěšně několik let mařit svými neustálými odvoláními malá skupina jednotlivců.

 Největším problémy ve školství vidím v přístupu státu. Nemyslím tím jen všeobecně známé finanční podhodnocení učitelů, ale stále větší a větší „papírování“. Nedávno jsem slyšel velmi trefný příměr, že učitel je úředník, který si odskakuje učit. Tato úředničina velmi vzrostla m. j.  v souvislostí s nesmyslně pojatou inkluzí, kdy  na vše, co se dříve běžně dělalo, se nyní musí vyplňovat spousty formulářů a výkazů. Je smutné, že mnoha dětem s mentálním poškozením se nyní nevěnuje skutečný specialista, ale velmi často asistent s minimálním či žádným pedagogickým vzděláním.

  Další ranou našemu školství je růst počtu příliš ambiciózních rodičů, které nezajímá ani tak, co dítě umí, ale jestli má jedničky. Jakákoli jiná známka je špatně a vlastně vyjadřuje „nezájem učitele o pochopení individuality dítěte.“ A tak rychle do poradny, kde nás nezajímají rady, jak dítěti v jeho problémech pomoci, ale jen získat papír, že naše dítě je vynikající a za žádné problémy s učením či chováním nemůže, a vlastně musí dostávat jen pěkné známky (rozuměj pochopitelně jen jedničky).

A jaká nás tedy čeká budoucnost školství?